Když jsem byl mladý, tak jsem byl fotbalem tak nadržený, že jsem cestou do školy, ze školy, na trénink a zpět domů stále do něčeho kopal. Nejčastěji jsem si vybral kamínek, pěkný a kulatý. No a pak jsem si dal úkol jej dokopat, rozuměj fotbalově dovést až na stanici, kde jsem jej s krvácejícím srdcem ponechal. A tako to bylo i s cestou do školy a na trénink. Jo a vzpomněl jsem si (a to se dělat nemá), že jednou jsem to dokopal až na nástupiště do metra... Dále jste si museli dávat pozor na vedení, abyste si ho moc nepředkopli, protože se pak zakutálel do zámezí, rozuměj na silnici. Ano, ale i tam se dá jej vrátit zpět podkoupnutím, ale to chce cvik a zručnost. Musíte si dávat pozor na vozidla stojící při krajnici a kolem jdoucí protihráče. No tak si dnes jdu nakoupit. Venku mě hladí svými teplými paprsky sluníčko, sníh září, obloha je azurová a je mi tak krásně, když se mohu pohybovat. Zjistím, že mi něco chybí... Vracím se do zpět mládí a vyberu si nějakou středně velkou dobře zmrzlou kouli sněhu. Prvním dotykem testuji. Ano, je dobře zmrzlá prvním dotykem jí vyzkouším a... Ano , to je ona. Kopu, tedy vedu míč, ehm sněhovou zmrzlou kouli od garáže až domů. Je mi tak krásně celou cestu domů. Sněhový míček se cestou zmenšoval, jako v mládí jej musíte vést citlivě, abyste si jí prvním úderem norozkopli. Když už se tak stane, tak pokračuješ jen s tou větší částí. Dva míče ve hře nejsou dovolené. Že si někdo klepe na čelo? Je mi to jedno, jsem v tranzu a jsem tak šťastný. Vrátil jsem se do dětství a uvědomil jsem si jak mi ten fotbal chybí. Vzpomněl jsem si, že i v dětství kamínek nahradila v zimě zmrzlá sněhová koule. Takže doporučuji, je to takový chvilkový návrat na hřiště... Kdybych měl namísto své Nokia E52 normální tablet, jako vy všichni, tak bych to zdokumentoval a poslal jako výzvu, nemám a tak vezmu počítač a napíšu vám abych vás alespoň slovem potěšil.

Ciao všem váš spoluhráč Karbous (modří vědí), no dobrá tedy, váš Martin Cicala